Představte si samy sebe, jak stojíte v dešti na břehu rozbouřené řeky. Náhle se vodou nasáklý a podemletý břeh utrhne. Spadnete do řeky a strhne vás proud vody, který vámi zuřivě zmítá. Veškeré vaše úsilí udržet se nad vodou je marné a vy se topíte. Náhodou kolem vás proplouvá velká kláda, vy se jí zachytíte a pevně se držíte. Kláda vám pomůže udržet hlavu nad vodou a zachrání vám život. Spolu s kládou jste unášeny proudem, až se nakonec dostanete na místo, kde je už voda klidná. Tam v dálce spatříte břeh řeky a pokoušíte se k němu doplavat. Ale nedaří se vám to, protože se stále ještě jednou rukou pevně držíte klády a plavat můžete jen pomocí té druhé. Jak ironické! Právě ta kláda, která vám zachránila život, vám teď překáží v tom dostat se tam, kam chcete. Na břehu řeky stojí lidé, kteří sledují, jak zápasíte, a volají na vás „Pusť se té klády!“. Ale vy to nedokážete udělat, protože si nevěříte, že budete schopné doplavat až k břehu.
Ovšem jednoduše se pustit klády nemusí ve skutečnosti být tím nejlepším řešením. Co by se asi stalo, kdybyste se pustili klády, začaly plavat ke břehu a v polovině cesty zjistily, že nemáte dostatek sil doplavat až k cíli? Znamenalo by to, že už nedokážete doplavat ani zpátky ke kládě.
A tak se pomaličku a velmi opatrně pouštíte klády a trénujete splývaní. Když se začínáte potápět, zase se klády chytíte. Pak se znovu pustíte klády a procvičujete si šlapání vody, a když se unavíte, opět se zachytíte. Po chvíli se začnete trénovat v plavání kolem klády, jednou, dvakrát, desetkrát, dvacetkrát, stokrát, dokud nezískáte potřebnou sílu a sebedůvěru, abyste zvládly doplavat až na břeh. Teprve pak se můžete klády pustit.
- Anita A. Johnston
V tomto príbehu je dôležité si uvedomiť, že doska nám slúžila vtedy, keď sme ju potrebovali, keď nám išlo o prežitie. Akonáhle si už osvojíme schopnosti potrebné na to, aby sme to zvládli aj bez nej, budeme sa jej môcť pustiť s dôverou v našu silu.
Mne to príde troška ako použi a zahoď.