JSEM ŽENA?

Hodně dlouho jsem se trápila otázkou Jsem vlastně žena? Jak se žena chová? Co je to být ženou? Kdy přijde ta chvíle a i já budu ta správná žena?

Neustále mi někdo říkal, že nejsem správná žena, že se jako žena nechovám, že jsem příliš energická, že mám vlastní názor a jdu si za ním, že mám nadbytek mužské energie, že nespolupracuji, že bojuju, že stále na něco tlačím…

A já všemu uvěřila, říkali to přece i mí duchovní učitelé. Až postupem času mi došlo, ze jejich soudy o mně jsou jen zrcadlení, při kterém oni skrze mne vidí sebe. Pohled ostatních na nás je jejich vlastní projekce.

Je to jako když se člověk postaví před zrcadlo a mluví. Na koho vlastně mluví? Přeci sám na sebe.

Jenže mně nebylo jedno, co ostatní o mně říkají, nenechávalo mě to v klidu, což je známka toho, že se právě klube ven starý program mozku.

Klube se ven mé životní rozhodnutí, které jsem sama o sobě udělala jako malá holčička. Je to rozhodnutí, které jsem si myslela, že je mi pomůže překlenout mé „útrpné dětství“, pomůže mi snášet křivdy rodičů, budu je trestat za to, jak jsou na mne nehodní.

Toto rozhodnutí bylo – JSEM NEVIDITELNÁ.

Jaké to mělo výhody, to snad ani nemusím psát. Vymakala jsem to k dokonalosti, že např. v autobuse byl revizor, šel okolo mne a jedinou mě nezkontroloval. Ano, on mě také neviděl.

A nevýhody?

Když nejsem vidět, nikdo se mnou nepočítá. Nejsem nikam zvána. Celý život jde jakoby okolo mne. Ve vztahu jsem úplně mimo, moje přání jsou odmítána, nerespektována. V pracovním prostředí, ačkoliv jsem autor projektu, přijdou ostatní, a vnucují mi svoji verzi, která je zaručeně lepší a já jsem hloupá, protože tomu nerozumím. Když něco říkám, lidi mě neposlouchají, nebo se zvednou uprostřed hovoru a odejdou.

Na všechny události reaguji. Jenže oni mě neslyší. Vyvinu větší sílu a znovu nic. Tak pak už to je megatunová síla a najednou to přijde.

V tu chvíli jsem bojující, tlačící, netrpělivá, pořád něco chci, nespolupracující, vyžadující pozornost…

Ano, byla jsem. Bojovala jsem sama za sebe.

A že jsem nebyla slyšena, potkávala jsem lidi, kteří měli podobný problém. Nedostatek sebecítění, uzavřenost, žádné sebevědomí, byli bez hranic, bez respektu k sobě samým. Zrcadli jsme se. Tato situace neměl nic společného s tím, jestli jsem žena a kolik mám mužské energie. Tohle byl čirý boj o život.

A jak vypadá můj život když se VIDÍM?

Začala jsem se i cítit. Začala jsem cítit svoje emoce – především šílený smutek. Nechávám jej volně plynout, jak přijde, tak i odejde.

Uvnitř cítím obrovský klid na duši. Nejsem tak hrr.

A konečně si mohu začít tvořit svůj vlastní svět S LÁSKOU K SOBĚ SAMÉ, SE SEBERESPEKTEM, SE SEBEVĚDOMÍM. JSEM VIDĚT. Těším se z každého dne.

A svoji ohromnou sílu mohu nyní využít jen v práci, abych pomohla klientkám dostat se právě do tohoto místa, které je velmi hluboko.

Své klientky učím, aby si našly své životní rozhodnutí, kterým se v dětství odsoudily. Pro příklad uvádím některé – Jsem hovno u cesty. Takový malý hadříček u dveří a každý se o mne může otřít. Jsem NIC nebo Já vůbec neexistuju.

Tristní pro dospělé ženy, že?

Na jednom semináři v zahraničí, kde byla mezinárodní účast, muži, ženy, různé věkové kategorie, zazněla pro mne velmi důležitá věta.

Neexistují ženské nebo mužské problémy, neexistují rasové problémy, neexistují mezinárodní problémy – EXISTUJÍ JEN LIDSKÉ PROBLÉMY.

Zvykli jsme si hodnotit – on není dost chlap, ona má nadbytek mužské energie…

Hodnocení k prdu, které nám stejně nepomůže. Mnohem účinnější je odhalit tato životní rozhodnutí a pracovat s ním, abychom žili šťastný a spokojený život.

Motivácia
na každý deň

Pridaj sa k viac ako 18 000 nadšeným odberateľom, ktorí dostávajú každé ráno na svoj email jeden inšpirujúci obrázkový citát.

Autor

Zdieľať

1 komentár

ZANECHAŤ ODPOVEĎ

Zadajte svoj komentár!
Zadajte svoje meno tu